Nazelenalá neprůhledná voda zaplavuje sprchový kout. Kromě chlupů ze země zvedává i několik šampónů, žiletek a mýdel, které se postupně rozpouští a zanechávají ve vodě barevná oka. Klekám si na kolena a hledám odtok. Místo plastového kolečka nahmatávám srst. Trochu ucuknu. Zhluboka se nadechnu a nalakovanými nehty se zaryju do obřího chuchvalce vlasů slizkých a slepených k sobě tak, že musím opravdu zabrat, abych s nimi pohnula. Nakonec mi v ruce leží obrovská krysa vlasů, z kterých kape mýdlová voda.
Kdybych nebyla umírněná feministka, tak bych citovala frázi, že ženy jsou křehká stvoření. Veškerá křehkost se však rozplyne v momentě, kdy otevřu dveře na záchod, do koupelny nebo kuchyně našeho přechodného bytu, který obývám já a mých pět spolubydlících. Všechny ženy. Všechny křehké?
Spíš naopak. Jsme emancipované a svérázné. Plné odhodlání. Soustředěné na práci a studium. Zrovna při jednom ze svých záchvatů kreativity popadám foťák a hledám zajímavé objekty. Přistihnu se, jak prohledávám hromadu jídla umístěnou na vratké ledničce. A ano, můj ženský instinkt mě opět nezklamal. Chleba obalený zeleným až smaragdových sametovým rouchem se stává perfektním modelem. Jasný případ přebírání kontroly. Z žen modelek se stávají fotografové, ze shnilých chlebů zase modelové.
Přesouvám se dál. Dveře od záchodu nejprve míjím, ale závan živočišného zápachu mě přivábí zpátky. Koš přetéká a záchodovou štětku nemáme, a to je škoda, protože i když jsme ženy, tak ji potřebujeme. Zdá se však, že svět (nebo alespoň správce hostelu) to ještě nepochopil. Pohled mi sklouzává na koš. Jedna úhledně zabalená rulička se válí vedle, spousty uvnitř. Příliš touchdownů na byt plný žen? Sportovní zranění připomíná pouze několik ruliček toaletního papíru prosáklého krví. Odcházím.
Umývám si ruce ve dřezu, ale vyruší mě nepříjemný zápach zkažených vajec. Nakláním se blíž k hromádce oslizlých nudlí a čehosi nazelenalého uprostřed dřezu a v tu chvíli cítím, jak nabírám. Budu zvracet. Opřu se o stůl, vydechnu, poškrábu a srovnám si prsa v podprsence a odejdu.
Sedám si ke stolu a otevírám notebook. Talíř s chlebem od snídaně odsouvám na stranu a pouštím se do psaní o špíně, kterou tu máme. Nejspíš bych měla jít radši uklidit. Ale proč? Já jsem nezávislá žena. Jsem odhodlaná a motivovaná napsat tento článek, vzdělávat sebe i ostatní a nemarnit čas domácí prací. Extrémní bordel vyžaduje extrémní reakci. V extrému je síla.? Je?
Doufám tedy pak, že extrém bude jednou to, co mě donutí cítit se emancipovaně i s žehličkou v ruce, nezávisle i s velikým výstřihem a žensky i s potřebou použít štětku. Jsme stejné i jiné.
Jsme ženy.